Zákon a pořádek (povídka)

23. května 2014 v 16:09 | Annette |  povídky
V sobotu mě konečně pustili z nemocnice. Strávil jsem asi tři měsíce na lůžkovém oddělení. Na pokoji jsem měl umývadlo a několik náhradních dek. Nosil jsem bílé nemocniční pyžamo, a abych si mohl dojít občas na toaletu, půjčili mi taky berle. Vedle mě na pokoji ubytovali na měsíc nějakou starší paní, která si neustále s brekem stěžovala na bolest zad. Ještě že mě tu dobu doktoři dopovali léky a já jsem často její nářek zaspal díky osvobozujícímu účinku morfia, jenž se blaženě rozléval mým tělem. Všecko mi v tu chvíli bylo jedno - i to, že mě svědí pravá pata v místě, kde jsem ji ještě před nutnou amputací celé nohy kdysi míval.
S maminkou procházíme budovou městského soudu a hledáme zrovna soudní síň, kde se má uskutečnit řízení s panem Šabatou, majitelem jedné bohaté firmy. Nezbývá nám už příliš mnoho času do zahájení soudního řízení, a tak se pokusím o jakýsi kulhavý sprint na berlích, ale pochopitelně to jde jen ztuha.
Hledanou síň vzápětí najdeme na úplném konci chodby. Vstoupíme dovnitř, kde nás jako první přivítá nepřítomný pohled pana Šabaty, majitele vozidla Škoda Fabia. Pan Šabata se snaží tvářit sebevědomě, ale moc se mu to nedaří. Mne si nervózně svůj přerostlý knír až se mu docela kroutí do stran tak jako Dalímu a pohupuje přitom nohama ze strany na stranu. Pan Šabata kvůli mně přišel o firemní auto. A z toho důvodu se mě rozhodl zažalovat.
Že jsem se dopustil škody na cizím majetku, sdělili to po telefonu mamince zrovna v ten den, kdy z nemocnice přišla domů zpráva, že mi budou muset amputovat moji několikrát zpřelámanou pravou nohu. Když mě pan Šabata na silnici porazil, úplně se prý roztříštilo přední sklo a zničil se mu nárazník, jak přitom vrazil do sloupu u silnice. V novinách se, tuším, několikrát psalo, že podle psychiatrů utrpěl vážný šok a nyní bere denně koňské dávky antidepresiv. Sedí tam jako hromádka neštěstí a vytrvale si dál mne ten svůj pitomý knír. Skoro mi ho začne být až líto.
Sedíme s maminkou naproti panu Šabatovi a nečinně přihlížíme na námitky padající z úst obou právníků. Leč pan JuDr. Vávra reaguje pohotově a smysluplnými argumenty, právník pána s knírem jeho tvrzení vždy úspěšně zazdí jiným. Konečný výsledek soudního řízení zůstává dosud neznámý, tak jak jsme s maminkou předpokládali již od začátku, a celý proces se tedy přesouvá na další měsíc.
Když odcházíme s maminkou ven, mineme pana Šabatu a já se slyším, jak automaticky říkám: "Na shledanou." Ne že bych se s panem Šabatou zase někdy s radostí opět rád shledal, ale v tu chvíli mi to přijde všechno natolik absurdní, až je to docela vtipné. Pan s knírem se začervená, ale neodpoví, ani nekývne na pozdrav. Proč by to taky dělal, když jsem mu rozflákal auto.
Na konci chodby nás obklopí hlouček novinářů v zástupu kamer a mikrofonů a snaží se nás s maminkou obklíčit. Druhý tábor novinářů dohání pro změnu pana Šabatu, který se jim s hlasitým funěním snaží utéct z dohledu a přitom si zakrývá tvář dnešním vydáním bulvárního tisku. Novináři nám cpou mikrofony těsně pod nos a křičí na nás jeden přes druhého tisíce otázek.
"Paní Pokorná, paní Pokorná! Co říkáte této nestydatosti pana Šabaty? Co byste mu teď do televize vzkázala?" ozve se hlas vedle maminčina ucha.
"Nic vzkazovat nechci," odvětí plačky maminka a snaží se vymanit ze sršního roje novinářů, který nám postupně houstne kolem hlav.
"Co říkáte na výsledek soudního řízení?"ptá se asi po desáté nějaká mladá novinářka, kterou už jsem někde kdysi na obrazovce zahlédl. Vždycky mívá v televizi výstřih až ke kolenům.
"Když to prohrajeme, nebudu mít peníze na umělou nohu," odvětím.
"Pane Pokorný, přijde vám chování pana Šabaty normální?" ptá se jiný z novinářů.
Snažím se odkulhat pryč, přičemž mě do hlavy udeří nechtěně mikrofonem dva novináři, když se mi nemotorně snaží zatarasit cestu.
"Plánujete se nějak bránit, pane Pokorný?"
"Jste spokojen s výsledky řízení?"
"Co byste vy vzkázal panu Šabatovi?"
"Co se ve vašem životě nyní změnilo?"
"A jak se daří vaší pravé noze?"
Praštím nejbližšího novináře berlí.
A ještě jednou.
A ještě.
A ještě.
Slyším maminku, jak z povzdálí křičí: "Radku, uklidni se! Okamžitě přestaň! Vždyť pánovi teče krev!"
Ale já stále pána biju a každou ranou přitvrzuji a lituji toho, že nedosáhnu i na kamery a mikrofony, abych je rozmlátil na padrť.
***
Jsem obžalovaným z fyzického napadení mladého novináře Jana Krále a za způsobení škody na majetku pana Šabaty, vlastníka černé Škody Fabie. Rozsudek zní takto: "Pan Pokorný je do 31. 12. tohoto roku povinen splatit panu Janu Královi odškodné ve výši deset tisíc korun." V tu chvíli si vybavím ten slastný neopakovatelný pocit, když bijete vašeho protivníka berlí zapůjčenou z nemocnice. A až si jednou za mnoho let, kdy se budu moci postavit na obě nohy - jednu pravou a tu druhou, umělou, na kterou si našetřím, pana novináře i nervózního majitele Škodovky (a pana soudce a Šabatova právníka) zbiju znova.
A pak možná skončím v cele se zvýšenou ostrahou a budu si o svých zážitcích povídat a trojnásobným krvelačným vrahem, který bude mít celu vedle mě. Jsme přece země vyspělá, bijící srdce Evropy, kde zákon a pořádek vítězí nad logikou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama